O projektu

Působím jako pedagog na vyšší odborné škole a když jsem se mladých lidí ptala, kdo to byl, většinou mi nikdo z nich nedokázal odpovědět. Nemohla jsem uvěřit, že by si dnešní mladá generace toto jméno s ničím nespojovala. Ze zvědavosti jsem se začala zajímat o to, kolik bylo o Františkovi Škroupovi u nás napsáno knih.

Vezme-li v úvahu, že se jedná o autora české státní hymny a také první české opery, jeden rozsáhlý životopis (autorem je Josef Plavec, vydáno v roce 1941) a několik měnších knížek určených spíše dětem nebo dospívajícím, rozhodně není mnoho. Kromě toho mě velmi zaujalo, že o jeho působení v Nizozemsku bylo vždy napsáno nejvýše několik vět.  Že odjel v roce 1860 do Rotterdamu budovat operu a v roce 1862 tam zemřel. Ještě jste se mohli většinou dočíst, že je pochován na hřbitově v Rotterdamu, ve čtvrti Crosswijk.

Protože jsem v Rotterdamu jako mladá studentka prožila několik let, mám k městu hluboký vztah a mluvím holandsky, dostala jsem chuť Škroupův rotterdamský příběh zmapovat. Jaký byl jeho život v daleké cizině? Co přožíval a řešil? Jak vypadaly jeho dny? Kde ve městě bydlel? Jak probíhala jeho spolupráce s Neměckou rotterdamskou operou? Měl v Rotterdamu nějakého přítele nebo byl na vše sám? Jaké mělo jeho jméno renomé a byl tam úspěšný? Otázek je celá řada, ale to vůbec nejdůležitější bylo, že mě zajímal jeho lidský příběh.

Škroup odjel do Rotterdamu, protože v Praze nebyl již schopen uživit rodinu. Po víc jak třiceti letech práce ve Stavovském divadle byl (v podstatě bez svého souhlasu) penzionován a od té chvíle mu nastaly těžké časy. Pokoušel se provozovat vlastní hudební školu, ale neměl dost žáků, aby ho uživila. Odchodem z divadla totiž přišel o své společenské postavení a velice rychle padal v české společnosti stále níže a níže. Již nebyl schopen pro své žáky zajistit místo v divadle u opery, a ti tak raději chodili do kurzů ke konkurenci, která toho schopna byla. Řídil nějaký čas Žofínskou akademii, což zní sice honosně, ale dnes bychom ji mohli přirovnat k takové Základní umělecké škole pro dospělé. Kromě toho bral každičkou nabídku k dirigování a vedení koncertů, kterou získal. Snažil se přivydělat si, kde to jen šlo. Na uživení rodiny, ve které bylo šest nezletilých dětí, to však nestačilo. Nabídka přišla z Rotterdamu přímo za pět minut dvanáct!

Až do okamžiku Škroupova odjezdu příběh žádná slepá místa nemá. Pak, jakoby se zavřela pomyslná brána a nikde se toho mnoho dalšího nedočtete. Rozhodla jsem se to změnit.

Dva a půl roku jsem vysedávala po archivech a pátrala. Mohu s čistým svědomím říct, že jsem o Františkovi Škroupovi přečetla vše, co o něm bylo v ČR napsáno, a to včetně bakalářských a diplomových prací. Znám na cimpr campr jeho pozůstalost, kterou spravuje české Národní muzeum prostřednictvím Českého muzea hudby, byla jsem v jeho rodišti v Osicích a prohlédla i pročetla vše, co je uchováno v tamní Pamětní síni Františka Škroupa, vyzpovídala jsem osického kronikáře, Ing. Oldřicha Zeleného, několikrát jsem komunikovala se správkyní Škroupovy pozůstalosti, PhDr. Markétou Kabelkovou, Ph.D. Následně jsem odjela do Rotterdamu a pátrala dál v archivu města Rotterdam, pročítala jsem dobový tisk a mluvila s lidmi, kteří jsou považováni za odborníky na Škroupa na holandském území. Přečetla jsem, co o něm bylo napsáno jak v dobovém nizozemském tisku, tak v knihách vydaných ve dvacátém a jedenadvacátém století. Mapovala jsem jeho příběh měsíc po měsíci, týden po týdnu, den po dni.

Ověřovala jsem každičký detail. Komunikovala  jsem s archivy, knihovnami, konzervatořemi, filharmoniemi, různými druhy muzeí, a to jak v ČR, tak v Nizozemí a také v Německu, s českými i německými drahami a také s nizozemskými univerzitami a jejich odborníky. Lidí, kteří mi na mé cestě ke zrekonstruování Škroupova rotterdamského příběhu pomohli, nebylo málo. Bez nich bych projekt nikdy nemohla dokončit, neměla bych přesné a ověřené informace, neposouvala bych se ve své práci dál. 

Velké poděkování patří i všem mým betačtenářům, jejichž zpětná vazba pomohla vzniku kvalitnější knihy a hlavně a zejména paní redaktorce Věře Fleknové, která mou knihu redigovala. Všichni si zaslouží mé poděkování a já doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Pokud ano, omlouvám se. Poděkování rozhodně patří úplně všem, kteří mi na mé cestě pomohli, ať už malou nebo větší radou a zejména pak těmto, kteří mi věnovali opravdu hodně času:

Jednotlivci:

Baptist Vincent, doktorand na University Erasmus Rotterdam, Nizozemí;

Beta čtenáři: Ďurďová Miroslava, Flídrová Dana, Pluskal Václav, Prokešová Jana, Skalická Lenka;

Dwarswaard Marieke, Rijksuniversiteit Groningen, Nizozemí;

Fellner Dominik, sbormistr;

Jacques Dane, Muzeum vzdělávání, Dordrecht, Nizozemí;

Jahoda Martin, kurátor sbírek, Poštovní muzeum, Praha;

Kabelková Markéta, správkyně Škroupovy pozůstalosti;

Karlík Martin, autor překladů z němčiny;

Kosmálová Lada, Státní okresní archiv Teplice;

Plaisier Kees, Rotterdam, Nizozemí;

Schenk Hana, ředitelka, České centrum, Rotterdam, Nizozemí;

Šindlerová Tereza, Česká filharmonie, Praha;

Zelený Oldřich, kronikář obce Osice.

Organizace:

Badatelna České televize, Praha;

Bibliotheek Rotterdam, Nizozemí;

České centrum, Rotterdam, Nizozemí;

České muzeum hudby, Praha;

Knihovna Královské konzervatoře, Nizozemí;

Královská knihovna a studovna, Den Haag, Nizozemí;

Muzeum komunikace ve Frankfurtu, Německo;

Muzeum německých drah v Norimbergu, Německo;

Museum Rotterdam, Nizozemí;

Národní knihovna České republiky, Praha;

Národní muzeum, Praha;

Městská knihovna, Praha;

Městský archiv města Haag (Collectie Nederlands Muziek Instituut), Nizozemí;

Městský archiv města Rotterdam (a všichni jeho neuvěřitelně ochotní pracovníci), Nizozemí;

Nationaal Onderwijsmuseum, Dordrecht, Nizozemí;

Poštovní muzeum v Praze;

Rijksmuseum Amsterdam, Nizozemí;

Rotterdamský filharmonický orchestr;

Tiskový odbor Českých drah;

Velvyslanectví České republiky, Nizozemí.

Poznámka: Osoby jsou uvedeny bez akademických titulů a stejně jako organizace, jsou řazeny podle abecedy.

Projekt v médiích:

Seznam.cz: Rozhovor s autorkou knihy